Vaše prosba k sv. Gerardu Majellovi

Visual CAPTCHA


19.06.2012

Železná vůle, ocelové nervy, zlaté srdce

P. Stanislav Přibyl, CSsRKázání, které při pohřební mši za P. Jana Zemánka přednesl v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, Příbram – Svatá Hora v pondělí 18. června 2012 P. Stanislav Přibyl, CSsR.

 

Vážený pane kardinále, pane biskupe, pane provinciále, spolubratři kněží, sestry, milí pozůstalí, bratři a sestry!

Není jednoduché kázat na pohřbu kněze s tak bohatým životem, spolubratra, s nímž jsem toho tolik prožil. Vynořují se nejrůznější vzpomínky a je zde reálné nebezpečí, že místo výkladu Božího slova člověk sklouzne do sentimentu.

My všichni, kteří jsme zde, jsme zemřelého otce Jana – jak doufám – nejen znali, ale měli jsme ho rádi. Jaký vlastně byl?

Kdysi mi napsal gratulaci k svátku, kde mi přál, abych měl „železnou vůli, ocelové nervy a zlaté srdce.“ Myslím, že to byly právě ty vlastnosti, o něž usiloval on sám.

Před pár dny se mě někdo ptal na nejrůznější detaily ze života P. Zemánka a mezi nimi také na to, jaké měl koníčky. Vzpomínal jsem a zjistil, že jeho jediným opravdovým koníčkem byla lidská duše, o níž měl pastýřskou starost.

Těchto pár kamínků z mozaiky jeho života by snad mohlo charakterizovat život zemřelého, s nímž jsme se dnes přišli rozloučit.

Záměrně jsem pro dnešní mši svatou vybral čtení z listu Filipanům, kde apoštol říká: „My máme svou vlast v nebi...“ (Flp 3, 20).

Mít vlast v nebi, to není jen nějaké heslo. Je to zásadní životní prohlášení, které mění všechnu perspektivu lidského života. Mohou být dva lidé, kteří budou dělat totéž, jeden s vědomím, že má svou vlast v nebi, druhý bez této vlasti. Přesto jejich životy budou naprosto odlišné právě kvůli tomuto faktu. Vědomí vlasti v nebi dodává totiž lidskému životu další dimenzi a především smysluplnost.

Otec Jan zažil ve svém životě mnoho událostí, které podle lidských měřítek byly nesmyslné, a byly dokonce velmi nelidské. Uprostřed nich stojí období jeho věznění. Byl odsouzen a uvězněn jen proto, že se stýkal se svými spolubratry, vlastně se svou rodinou. Mnohokrát

jsem od něj slyšel vyprávět o tomto období a je velmi zajímavé, že si nikdy na tento čas – podle lidských měřítek ztracený – vlastně nestěžoval, i když toto období nikdy nezlehčoval. Ještě před pár týdny poskytl pro Katolický týdeník rozhovor, kde řekl, že mu období věznění také mnoho dalo, především možnost žít s mnohými osobnostmi církve pohromadě.

Doba před tímto vrcholem zmaru, totiž kněžské svěcení na prahu totality na podzim roku 1949 a s ním spojená praktická nemožnost vykonávat kněžskou službu, internace a následné zařazení do jednotek PTP, a také doba po propuštění z vězení, tedy jen velmi postupná a omezená možnost zapojit se do oficiální pastorační činnosti církve, to všechno se zdálo být ztraceným časem.

Avšak – pokud máme svou vlast v nebi – a otec Jan ji tam měl a má, potom nic z toho ztraceným časem není. Naopak, takový život je sledem Božích pokynů, Boží školou, a člověk může pozorovat, jak si jej Bůh přitesává k tomu, aby se stal ještě více jeho obrazem.

Přesto nic z toho, co bylo řečeno, nepřichází samo sebou. Ono Boží přitesávání často bolí a člověk i přesto, že má svou vlast v nebi, zůstává člověkem. Někdy můžeme být dokonce skleslí nebo přímo zničení.

Pamatuji si, že takové období prožíval i náš zesnulý P. Jan. Bylo to na prahu nové doby, po roce 1989. Ve věku, kdy lidé chodí do důchodu a užívají si zasloužený odpočinek, dostal P. Zemánek nový úkol, o jehož těžkostech a velikosti neměl ani potuchy. Ve svých 65 letech se stal provinciálem s úkolem obnovit život kongregace redemptoristů v naší zemi. Na počátku bylo velké nadšení a radost z toho, že opět lze žít řeholní život, aniž by za to následovala persekuce. Ale velmi brzy se objevily stinné stránky této obnovy. To, co P. Zemánka opravdu ničilo, byly nekonečné a z drtivé většiny neúspěšné soudní a jiné spory o majetek kongregace. Urážlivou rétoriku, kterou v těchto dnech slyšíme od některých veřejných osob v souvislosti s procesem částečného majetkového vyrovnání mezi církvemi a státem, mohl tehdejší provinciál Jan Zemánek slyšet už v těchto letech. Bezvýchodnost situace umocňoval fakt, že téměř veškerý majetek redemptoristů byl registrován jako vlastnictví soukromých osob. Přes všechnu snahu se mu tehdy nepodařilo získat téměř nic. A co víc, ve své zodpovědnosti zůstával často sám a opuštěn. Pro člověka tak pastoračně založeného,jako byl P. Jan Zemánek, to bylo opravdové utrpení a najít za těmito veskrze hmotnými problémy Boží úmysl se zdálo být nemožné.

Stejně skleslí byli i učedníci jdoucí do Emauz, jak jsme slyšeli v evangeliu. Tento příběh je pro nás křesťany povzbuzením v každém našem trápení. Vidíme, že cesta s Ježíšem z Jeruzaléma do Emauz, tedy společně strávený čas a společně ušlý kus cesty, nejen otevírají oči, ale také zapalují srdce. Vrcholným bodem je prozření učedníků při lámání chleba, přesvědčení se, že navzdory lidské zkušenosti je Ježíš tím, kdo vítězí a žije.

Stejných léků užíval i zemřelý P. Jan. Všechny těžkosti spojené s úřadem provinciála, které – zdálo by se – tolik vzdalovaly od Božích věcí a vrhaly člověka do neřešitelných hmotných a existenčních starostí – trpělivě nesl a i tento úsek života chápal jako cestu. Pán se k němu přidal a nezřídka mu nejen otevřel oči, ale také udržoval jeho srdce zapálené. Lámání chleba – mše svatá, a vůbec setkání s Ježíšem v Eucharistii pro něj bylo stejně samozřejmé jako sváteční, a vždy povzbuzující a posilující.

Ani závěr jeho života nebyl radostný. Stále se zhoršující zdravotní stav, a to nejen po fyzické, ale i po psychické stránce, jej víc a víc připoutával na lůžko a znemožňoval mu nejen aktivní kněžskou službu, ale i přečíst si knihu či podívat se na film. Jeho věrným průvodcem zůstávala modlitba, a kromě poslechu klasické hudby také Radio Proglas, za jehož službu zvláště nemocným musíme být opravdu vděční.

Zdálo by se, že život našeho zemřelého byl jenom a jenom kříž, ale jistě mi potvrdíte, že to byl člověk plný radosti a humoru. Pomáhala mu v tom jeho družná povaha. Pamatuji si, že se vždycky „všem chtěl stát vším“, zajímal se o každého. S milovníkem vína neváhal vypít skleničku, ač sám nekuřák, s náruživým kuřákem si klidně zapálil cigaretu, protože věděl, že to jeho spolubratrovi udělá radost. Dá se říci, že ty vlastnosti, které mi kdysi přál, totiž „železnou vůli, ocelové nervy a zlaté srdce“, byly vlastnosti, o které usiloval především on sám. Nevím, zdali měl opravdu ocelové nervy, ale železnou vůli měl, a zlaté srdce především.

Ačkoli jsme se zde dnes sešli, abychom také zavzpomínali na život P. Jana Zemánka, přece jsme tu hlavně proto, abychom za jeho život poděkovali Bohu. Mnohým z nás zkřížil naši životní cestu. Mnohé z nás přivedl blíž k Bohu, mnohým z nás zprostředkoval Boží odpuštění, mnohým z nás pomohl na cestě ke kněžskému či řeholnímu povolání. Za to patří dík jemu, věrnému služebníkovi, ale také, a především Bohu, který si z něj učinil mocný nástroj. Jeho životem je Bůh oslaven.

Sešli jsme se zde, abychom se za našeho zemřelého také modlili. Z vděčnosti, ale i z nezištné křesťanské lásky. Protože mnoho vykonal, mohl také někde udělat chybu. Je třeba, abychom mu ze srdce odpustili a vyprošovali mu i odpuštění od Pána Boha.

A nakonec jsme se zde sešli, abychom si uvědomili pomíjivost lidského života i velikost života s Bohem. V listě apoštola Pavla Kolosanům se píše: „Usilujte o to, co pochází z hůry, kde je Kristus po Boží pravici.“ (Kol 3,1) Život zemřelého je nám příkladem v této snaze.

Setkání se smrtí člověka nám dále poukazuje na závažnost našeho vlastního života. Nesmíme žít nadarmo ani okamžik, protože náš život byl vykoupen cenou Krve Kristovy. My jsme důvodem jeho příchodu na svět, jak říká sekvence „Dies irae“: Recordare, Iesu pie, quod sum causa tuae viae; ne me perdas illa die.“ Proto si musíme vlastního života a každého jeho okamžiku vážit.

A nakonec – i když se s naším zemřelým P. Janem Zemánkem loučíme, přece s ním zůstáváme spojeni poutem silnějším a skutečnějším, než je obyčejné, a přece tak vzácné lidské přátelství. „Silnější než smrt je láska“, říká kniha Přísloví (10,12). V této lásce a ve víře ve společenství svatých nezůstáváme „pozůstalými“, ale jsme jednou živou rodinou, i když dočasně na dvou březích.

Vraťme se tedy dnes domů naplněni radostí, že nejsme opuštěni, stejně jako se vrátili učedníci z Emauz do Jeruzaléma a zvěstujme slovem i životem tu radostnou zvěst, že Pán Ježíš žije, a skrze něho, s ním a v něm i všichni ti, kteří žili a zemřeli v jeho jménu.

 


P. Stanislav Přibyl, CSsR


Warning: require(wcom/pageFooter.php) [function.require]: failed to open stream: No such file or directory in /var/www/vhosts/cssr.cz/httpdocs/modules/crossroad.php on line 85

Fatal error: require() [function.require]: Failed opening required 'wcom/pageFooter.php' (include_path='.:/usr/local/php5329-cgi/pear') in /var/www/vhosts/cssr.cz/httpdocs/modules/crossroad.php on line 85